Nesvatí svatí a jiné příběhy znova v ponuke

„Nesvätí svätí" patrí medzi najlepšie duchovné knihy dnešných dní. Pozostáva z krátkych autobiografických statí z každodenného života mníchov jediného monastiera v bývalom Sovietskom zväze, ktorý nikdy nebol uzavretý – Pskovsko – Pečerského monastiera.

Kniha hovorí o každodennom boji nie len mníchov, ale aj laikov na poli duchovnom, ale aj svetskom v oblasti udržania a záchrany monastiera v rokoch tvrdého socializmu. Okrem toho kniha opisuje fragmenty zo života starcov, unikátnych ľudí, ktorých monastier chránil ako svoj najväčší poklad. Tak sa stalo, že v tomto malom provinčnom monastieri sa zachránilo ruské starčestvo.

Odporúčame všetkým, ktorý sa chcú bližšie oboznámiť s duchovnosťou ruských monastierov a dozvedieť sa viac o veľkej duchovnej sile ruského človeka, ktorého nepokorila ani mohutná sila ateistického Sovietskeho zväzu.

Bola preložená z ruského orginálu a celkový počet výtlačkov v ruštine presiahol 2 milióny kusov. Okrem toho vyšla kniha v angličtine, francúžštine, taliančine, poľštine, srbčtine, gréčtine a fínštine. Teraz je kniha dostupná aj u nás, keďže vyšla v českom preklade. 

Objednať :  Nesvatí svatí a jiné příběhy

Desítky příběhů skládají pestrou mozaiku náboženského života současného Ruska. Nalezneme tu vyprávění o duchovních cestách známých osobností jako Bulat Okudžava, Sergej Bondarčuk, Georgij Žukov či Andrej Bitov. Setkáme se i s příběhy osob zcela neznámých, ale v autorových očích svatých. Nesvatí svatí jsou zároveň svědectvím o skrytém životě církve v dobách bolševického režimu, o konspiraci a upřímné snaze zachovat si víru a svobodu, i o úskalích postsovětských časů. Nesvatí svatí se stali legendární a oblíbenou četbou. Celkový náklad tištěných vydání v ruštině přesáhl dva miliony kusů. Kniha slaví úspěch i v angličtině, francouzštině, italštině, polštině, srbštině, řečtině či finštině. Je určena pro všechny, kdo se chtějí dozvědět o Rusku Ševkunov přebal a jeho duchovnosti přímo od pramene.

Ukážky z knihy:

Jak jsme odcházeli do monastýru

V podstatě se dá říci, že počátkem osmdesátých let jsme ve skutečnosti do monastýru neodcházeli, ale utíkali. Myslím si, že nás považovali za poněkud pomatené. A občas i trochu víc než poněkud. Přijížděli za námi nešťastní rodiče, truchlící nevěsty a rozzlobení profesoři vysokých škol, kde jsme studovali. Za jedním mnichem (který utekl, až když odešel do důchodu a vychoval všechny své děti) přijeli synové a dcery. Ti křičeli na celý monastýr, že si tatínka hned odvezou domů. My jsme ho schovali za obrovskými nůšemi ve staré kůlně s po­vozy. Děti tvrdily, že jejich otec, zasloužilý horník, se pomátl. Ale on zatím po celých třicet let dnem i nocí snil jen o tom, aby mohl začít žít v monastýru.

Velmi dobře jsme ho chápali. Vždyť i my sami jsme utekli ze světa, který se pro nás stal pošetilým, abychom hledali Boha, který se nám odhalil, a to téměř tak, jako chlapci běhali za plavčíky na lodi a upírali oči k daleké plavbě. Jen Boží volání bylo o mnoho silnější. To jsme překo­nat nemohli. Přesněji řečeno, jasně jsme cítili, že pokud neodpovíme na tuto výzvu, neopustíme vše a nepůjdeme za ním, pak nenávratně ztratíme sami sebe. A dokonce i když získáme celý zbytek světa se všemi jeho radostmi a potěšeními, nebude pro nás potřebný a milý.

Samozřejmě že nám v první řadě bylo líto nic nechápajících rodičů, kteří byli z naší rozhodnosti bezradní. A také přátel a přítelkyň. I našich oblíbených vysokoškolských profesorů, kteří nešetřili časem a energií a přijížděli do Pečor, aby nás „za­chránili". Za ty jsme byli připraveni dát život. Ale ne monastýr.

Našim blízkým se to vše zdálo barbarské a zcela nevysvětlitelné. Vzpomínám si, jak jsem už několik měsíců žil v monastýru, když k nám přijel Saša Švecov. Byla ne­děle – jediný volný den v týdnu. Po nádherné nedělní bohoslužbě a monastýrském obědě jsme my mladí poslušníci leželi blaženě nataženi na postelích v naší velké a slunečním jasem osvětlené keli. Najednou se rozlétly dveře a ve dveřích se objevil vysoký mladík, náš dvaadvacetiletý vrstevník, ve značkových džínsech a cestovní bundě.

„Mně se tady líbí," oznámil nám, aniž pozdravil, „já tady zůstanu!"

„No, až tě zítra pošlou do kravína nebo čistit kanalizaci, pak uvidíme, jestli zůstaneš nebo ne," pomyslel jsem si se zívnutím. Určitě něco po­dobného napadlo všechny, kdo spolu se mnou okukovali tohoto velkoměstského ptáčka, který zaletěl do starobylého monastýru.

Ukázalo se, že Saša je synem obchodního zástupce, žije s rodiči v Pekingu, v Londýně a v New Yorku a teprve nedávno se vrátil do Ruska, aby studoval na vysoké škole. O Bohu se dozvěděl před půl rokem – sice málo, ale to nejdůležitější. A zdá se, že to pochopil důkladně. Vždyť od té doby se začal mučit totální nesmyslností svého života a vnitřním nepokojem. A to trvalo až do doby, kdy přišel do monastýru. Tam ihned poznal, že našel přesně to, co hledal, dokonce ani nenahlásil své nové bydliště rodičům. Když jsme Alexandrovi vyčítali krutost, ujistil: „Táta si mě rozhodně rychle najde."

A měl pravdu. Sašův otec přijel do Pečor v černé volzea vyvolal kla­sický skandál za účasti policie a KGB, do čehož zapojil školní kamarády a přítelkyně z vysoké školy a použil všechny obvyklé nástroje, aby dostal syna z monastýru. Trvalo dost dlouho, než se otec v hrůze přesvědčil, že je vše marné a Saša odtud nikam nepůjde. Pokladník archimandrita Natanael se moskevského hosta snažil trochu uklidnit a laskavě mu řekl: „Tak dejte svého synáčka jako oběť Bohu. Stane se z něj pečerský jeromonach a ještě na něj budete pyšný..."
Vzpomínám si, jaký divoký výkřik se pak ozval v monastýru:

„Nikdy!!"
To řval Sašův táta, který ještě nevěděl, že otec Natanael byl vi­zionář, jinak by snad přestal být tak nervózní. Saša je skutečně teď jeromo­nach. A jako jediný z nás všech, kteří byli v den jeho prvního příjezdu v kelii poslušníků, zůstal sloužit v Pskovskopečerském monastýru. A Sašův otec, Alexandr Michajlovič, se mnou o deset let později začal pracovat v Moskvě nejdříve v Donském a později ve Sretěnském monastýru, kde se stal vedoucím knižního skladu. Když se pak naučil velmi vroucně modlit a z celého srdce hledal Boha, odešel z této církevní funkce k Pánu.

Andrej Bitov

Jednou, když jsem pracovně přijel na patriarchát, zastavil jsem se u svého přítele protojereje Vladimíra Vigiljanského, tiskového tajemníka patriarchy.

Jen jsme si sedli k čaji, přidal se k nám rjazaňský arcibiskup Pavel, který si potřeboval zkrátit čas před setkáním s patriarchou. Brzy otci Vladimírovi zazvonil mobil a on vyšel na chodbu, aby nás svým hovorem nerušil. Když se vrátil, vypadal velmi překvapeně: prý mu volal jeho známý, spisovatel Andrej Bitov. Otec Vladimír byl předtím, než se stal knězem, známým novinářem a členem Svazu spisovatelů.

Andrej Georgijevič Bitov byl kdysi pokřtěn v Gruzii u kněze, kterému všichni gruzínsky říkali mamao Tornike a k němuž často jezdila moskevská inteligence. Nicméně později do chrámu příliš nechodil. Zato jeho matka se stala hluboce věřící. Zemřela asi před rokem. A teď Bitov telefonoval otci Vladimírovi kvůli své zesnulé matce. Navštívila ho minulou noc.

Bitov se po celý den nemohl vymanit z vlivu tohoto snu a nakonec se rozhodl poradit se známým knězem. Problém byl v tom, že matka byla ve snu velmi přísná. Řekla svému synovi:
„Andreji, musíš udělat to, co ti teď řeknu. Musíš se vyzpovídat a jít k přijímání."

„Ale pro mě není jednoduché se zpovídat u našich kněží, dělá mi to problémy," začal syn písničku v takových případech obvyklou.

„Ruská inteligence se nezapře ani ve spánku," stihl jsem si s obdivem pomyslet.

A otec Vladimír pokračoval ve svém vyprávění.

Matka v Bitovově snu byla neoblomná.

„Musíš jet do Rjazaňského kraje. Tam je starý mnich, archimandrita," řekla rozhodně a vyslovila vzácné a velmi starobylé jméno, které Andrej Georgijevič ve spánku okamžitě zapomněl. „Musíš se u něho vyzpovídat a jít k přijímání!"

Tím vidění skončilo. Ráno se Bitov probudil, ale vše, co se odehrálo ve spánku, se mu pevně vrylo do paměti. Kromě nezvyklého a starobylého biblického jména mnicha, k němuž měl teď z nějakého důvodu jet. Bitov dlouho přemýšlel. Vše se mu zdálo podivné a nenormální. Ale matka byla tak neústupná... Nakonec se rozhodl zavolat knězi Vladimíru Vigiljanskému, svému dávnému známému.

Otec Vladimír Andreje Georgijeviče vyslechl a řekl mu:
„Zkus si vzpomenout na jméno toho archimandrity."

„Nedokážu to. Vzpomínám si, že žije někde u Rjazaně a má nějaké starozákonní jméno."

„Nahum?" zeptal se otec Vladimír, když si vzpomněl na známého zpovědníka z Trojicko-Sergijevké lávry.

„N-ne, Nahum ne..."

„Tak to bude Ábel," usoudil otec Vladimír. Jako by u nás jiní starci se starozákonními jmény nebyli.

„To je ono, Ábel," zaradoval se Bitov. „Jak to víš?"

„Otce Ábela zná mnoho lidí."

„A kde slouží?" zajímal se Bitov.

„V monastýru Jana Teologa u Rjazaně."

„To je úžasné...! Ano, matka říkala, že mám jet k mnichovi Ábelovi do Rjazaňského kraje!"

„A navíc teď u mě v kanceláři sedí dva lidé," pokračoval otec Vladimír, „jeden je arcibiskup Pavel, který spravuje Rjazaňskou eparchii, a druhý je archimandrita Tichon, který má poblíž Rjazaně poustevnu. A právě mi vyprávěl, jak byl nedávno u otce Ábela. Zkrátka, Andreji, sám Bůh ti přikázal, že se máš co možná nejrychleji sebrat a odjet. A konečně se vyzpovídat a jít k přijímání. Můžeš mi věřit, že když za tebou musela přijít máma, tak to není pro nic za nic!"

„Já vím, já vím...," odpověděl Bitov. „Jen je to všechno tak divné..."

Otec Vladimír mezitím pokračoval:
„Poprosím vladyku Pavla, aby tě v monastýru přijali a odvedli k otci Ábelovi. Autem z Moskvy to nejsou ani tři hodiny. Souhlasíš?"

„Samozřejmě..."

Ale na cestu se chystal dlouhé měsíce a otec Ábel po půl roce odešel k Pánu.

Jak se stal Bulat Ivanem

Manželka Bulata Okudžavy Olga přijížděla k otci Janovi Kresťankinovi do Pskovskopečerského monastýru. V rozhovoru s otcem si jednou postěžovala, že její slavný manžel není křtěný a ani se pokřtít nechce – je k víře lhostejný.

Otec Jan jí řekl:
„Nebuď smutná, ještě bude pokřtěný. Ty sama ho pokřtíš."

Olga byla velmi překvapená a jen se zeptala:
„A jak ho můžu pokřtít?"

„Prostě ho pokřtíš!"

„Ale jak ho mám pojmenovat? Vždyť Bulat není pravoslavné jméno."

„Pojmenuješ ho tak, jako se jmenuji já – Ivan," řekl otec Jan a pospíchal za svými věcmi.

Po mnoha letech Okudžava umíral v Paříži. Pár minut před smrtí řekl manželce, že chce být pokřtěn. Na zavolání kněze bylo už pozdě, ale Olga věděla, že v takových případech může umírajícího pokřtít který­koliv laik. Jen se zeptala svého manžela: „Jak se chceš jmenovat?" Ten se na okamžik zamyslel a odpověděl: „Ivan." A Olga ho sama pokřtila jménem Ivan.
A teprve pak, když stála nad mrtvým, si vzpomněla, že před patnácti lety v Pskovskopečerském monastýru jí to všechno říkal archimandrita Jan.

Předpověď otce Nikolaje o mnišství

V prvním roce po svém křtu jsem byl na návštěvě ve farnosti u no­vých přátel – otce Rafaela a otce Nikity. I když jsem v té době často pobýval v monastýru, na mnišství jsem ani nepomyslel. Naopak, se vší vážností jsem se chystal k svatbě. Moje nevěsta byla pravděpodobně nejkrásnější dívkou v Moskvě. Každopádně si to aspoň mnozí mysleli a mně to samozřejmě lichotilo. Tak­že jsem se nejen těšil z nových dojmů při odhalování duchovního ži­vota, ale také jsem snil o budoucím štěstí. Cho­dil jsem na ryby, úlovky jsem sušil, ležel jsem na sluníčku a tě­šil se, že brzy začne nový, rodinný život. A také jsem myslel na to, jak pěkně se bude na podzim sedět ně­kde v Zamoskvo­rečí a popíjet s přá­teli pivo při rybě, kterou jsem ulovil a usu­šil vlastníma rukama. Těmito sny jsem se opájel každý den teplého léta.

Jednou se otcové Nikita a Rafael rozhodli zajet na návštěvu ke starci Nikolajovi na ostrov Zalit. Starci bylo už asi osmdesát let a většinu svého ži­vota sloužil jako kněz na rybářském ostrově v Pskovském jezeře. Také jsem se rozhodl jet s nimi, i když jsem se trochu bál: ten starec je přece jen vizionář a ví o člověku všechno!

Ale hned po seznámení s otcem Nikolajem se mé obavy rozptýlily. Byl to výjimečně dobrý a přívětivý kněz. Pozorně nás přijal ve své chudé chaloupce nedaleko od chrámu. Pohostil nás čajem a dal nám něco k jídlu. Otcové s ním odešli o samotě rozmlouvat a radit se, jen já jsem se ho na nic zvláštního ptát nepotřeboval.

Když jsme se loučili, jeden po druhém jsme postupně přistupovali ke starci pro požehnání a on všechny s láskou vyprovázel. Když přišla řada na mne, otec Nikolaj mě najednou chytil za kštici a začal mě buď v žertu, nebo vážně tahat za pačesy a přitom řekl:

„Nepij, nepij! Nesmíš pít!"

Musím se přiznat, že jsem si v těch letech opravdu uměl ve společnosti dobrých přátel občas přihnout.

Ale uhádnout to z mého vzhledu bylo zcela nemožné: vypadal jsem mnohem mladší, než jsem ve skutečnosti byl. Starec si přesto vedl svou. Pak náhle zvedl mou hlavu za kštici a pozorně se mi podíval do očí.

„Jsi mnich? Ještě ne? Měl bys jít do monastýru!"

Do monastýru?! Nemohl jsem se udržet a prostě jsem se před ním rozesmál. Takový stařík, a co to říká? Mám přece brzy svatbu. Už jsem mu to chtěl říct, ale otec Nikolaj mi zakryl rukou ústa, jako by znal každé mé slovo.

„Mlč, mlč! Opravdu bys měl jít do monastýru!"

Znovu jsem se rozesmál.

„Ale to přece ne!..." začal jsem.

Ale stařec mě opět nenechal nic říct.

„Víš, Georgijuško, až budeš v monastýru, přijde na tebe pokušení. Ale nepolevuj."

A začal mi podrobně vyprávět o jakési zkoušce, spojené s představenými monastýru, kterou musí kterýsi mnich podstoupit. Teprve po deseti letech jsem pochopil, že mluvil o mně. Ale tehdy jsem jen shovívavě vyslechl záhadné řeči otce Nikolaje, které jsem vnímal jako stařecké podivínství.

Nakonec mi otec Nikolaj požehnal a propustil mě v pokoji. Doprovodil nás do přístavu. Když naše loďka odplouvala, stařec za mnou ještě křičel:
„Georgijuško, měj hodně lásky!"

Tento neobvyklý a málo užívaný slovní obrat se mi vryl do paměti. Stejně jako obraz starce stojícího na břehu drsného severského jezera širokého jako moře, jemuž ve větru vlály šedivé vlasy a který nám při odplouvání žehnal znamením kříže.

Otec Rafael mi poradil, abych slovům otce Nikolaje vážně naslouchal, ale já jsem se jen pousmál. A také jsem na to, co se odehrálo, za­pom­něl jako na něco pro mě zcela nepochopitelného.
Jenže v Moskvě se mé vztahy se snoubenkou začaly najednou samy od sebe kazit, chladnout a nakonec se náš vztah rozpadl. Dokonce jsme tomu byli oba rádi. A já jsem stále silněji začal pociťovat potřebu jezdit do monastýru, pobývat tam, modlit se a prostě tam žít. Po několika měsících jsem už jasně věděl, že nic jiného než monastýr a služba Bohu mě v tomto životě nezajímá. A s údivem jsem vzpomínal na slova otce Nikolaje, k němuž mě pak Pán přivedl ještě mnohokrát.

Událost na cestě

Jednoho pozdního zimního večera jsme si seděli v malé zasněžené chaloupce, na faře v Boroviku u otce Nikity, a popíjeli čajíček. Za oknem praštěl třicetistupňový mráz. Bylo kolem jedenácti hodin, ale spát se nám vůbec nechtělo.

„Nezajedeme se podívat do Tolbic k Starečkovi Viktorovi?" navrhl otec Rafael.

Samozřejmě jsem s návštěvou našeho Starečka Viktora, nejveselejšího člověka na světě, s chutí souhlasil! Otec Nikita řekl, že s námi jet nemůže, protože chtěl do zítřka nahrát na magnetofon všechny písně mnicha Alexandra, které jsem měl vzít do Moskvy. Takže ani Alexandr s námi nejel. Posedlý Ilja Danilovič se modlil Žaltář a na náš návrh ani neodpověděl.

Otec Rafael šel zahřát motor a zapnout topení, které je u záporožce nezávislé na motoru. Když bylo vše hotovo, sedli jsme do černého autajen v klerikách, protože otec Rafael ho vyhřál téměř nesnesitelně, a spěchali jsme ke Starečkovi. Čekalo nás asi šedesát kilometrů.

Hvězdná noc byla velmi mrazivá. Uháněli jsme a reflektory ozařovaly sníh. Občas jsme v zatáčce dostali smyk, protože pneumatiky byly ojeté už od léta. I když bylo už pozdě, Stareček nás přivítal se vší svou obvyklou srdečností. Posadili jsme se k čaji s bílým chlebem a zavařeninou a povídali si až do dvou hodin. Bohoslužbu zítra nikdo neměl, takže jsme si mohli ráno přispat.
Konečně jsme se rozhodli vrátit. Sotva jsem vyšel ven, okamžitě jsem ve své klerice téměř zmrzl, protože mráz ještě pořádně zesílil. Rozhodli jsme se, že nebudeme čekat, než se auto zahřeje, rozloučili jsme se se Starečkem a hnali se zpátky do Boroviku.

Ale topení se ze záhadných důvodů nezapnulo. Byli jsme zkřehlí až do morku kostí. Otec Rafael několikrát zastavil a snažil se s tím zatraceným krámem něco udělat, ale marně. Už předtím se hnal jako blázen, ale teď kvůli zimě roztáčel motor na plné obrátky.

Hnali jsme se v ledové černé rachotině po opuštěné silnici, třásli se zimou a drkotali zuby.

Najednou se záporožec prudce stočil stranou. Zmrzlý otec Rafael nezvládl řízení, a tak jsme vletěli do příkopu a zvedli mračno sněhových vloček.

Auto se nepřevrátilo, ale ze všech stran bylo hustě zavaleno sněhem. S námahou jsme otevřeli dveře a vystoupili. Vůz uvízl až po okna ve sněhu dva metry od silnice. Hned jsme pochopili, že ho sami nevytáhneme.

Situace byla zoufalá. Jen v klerikách jsme ve tři hodiny v noci v třicetipětistupňovém mrazu trčeli na prázdné silnici. Nejbližší vesnice byla odtud asi patnáct kilometrů. První auta tudy pojedou v nejlepším případě nejdřív v šest ráno.

Když mi to došlo, vyděsil jsem se.

„Otče," řekl jsem a třásl se na celém těle strachem a mrazem. „Co teď? Vždyť zahyneme! Možná bychom se měli pomodlit?... Ale o co prosit? Pane, vytáhni nám auto ze sněhu? Tak nějak..."
Otec Rafael na mě v tu chvíli pohlédl tak přísně, že jsem na okamžik zapomněl na zimu.

„Že vám není hanba, Georgiji Alexandroviči!" pronesl rozhořčeně (otec Rafael mi vždy říkal Georgiji Alexandroviči). „Jak můžete v takové chvíli pochybovat o Boží pomoci? Okamžitě se modlete!"

Vyslovil to důrazně a dokonce hněvivě, že ještě přitom i dupnul nohou. Tak jsem se poslušně pokřižoval a zadrkotal:
„Pane, pomoz nám!... Udělej něco! My tady zmrzneme a zahy­neme!..."

Otec Rafael se také pokřižoval a začal se modlit.

A najednou... Nejdříve v dálce, ale pak stále blíže a blíže bylo jasně slyšet sladký zpěv nějakého motoru. V úžasu a překvapení jsem strnul. Znovu opakuji, že ani cestou k otci Viktorovi, ani na zpáteční cestě jsme nepotkali jediné auto. S otcem Rafaelem jsme se na sebe podívali a mně došlo, že byl překvapený úplně stejně jako já.

Zvuk motoru sílil a nakonec se ze zatáčky vynořil moskvič. Jako blázni jsme mávali rukama a auto zastavilo.

Pán Bůh nám poslal anděly zachránce v podobě čtyř opilých důstojníků, kteří se vraceli z nějaké pitky. V šesti jsme obklopili záporožec a s obtížemi jsme ho dostali na silnici. Na oplátku otec Rafael přelil důstojníkům trochu benzínu z našeho kanystru, protože se ukázalo, že měli téměř prázdnou nádrž. Upřímně jsme vojákům poděkovali (a oni nám) a už velmi opatrně jsme pokračovali do Boroviku.

Cestou jsme užaslí z toho, co se stalo, dlouho mlčeli. První promluvil otec Rafael:
„Tak vidíte, Georgiji Alexandroviči, jak rychle Bůh odpovídá na modlitby laiků."

Tím měl na mysli, že nás Pán zachránil hlavně díky mým modlitbám. Tento mnich si prostě nikdy a nikde nedal ujít příležitost, aby sám sebe pokořil. Byl už prostě takový.

Ale možná jen silně pociťoval, že pokora je skutečně jediná spolehlivá opora duchovního života.

Při této cestě jsem se pořádně nachladil a tři dny ležel na peci u otce Nikity. Ale věřte nebo ne, otec Rafael ani jednou nekýchl.